Bubba Ho-tep (2002)

„Kdo když ne my, kdy když ne teď!“

Sebastian Haff žije již mnoho let v jednom malém domově důchodců a jediné co jej tíží kromě jeho výrůstku na penisu je fakt, že je ve skutečnosti Elvis Presley, skrývající se zde před veřejností. Společně s několika dalšími „pacienty“ čeká na den, kdy si pro ně přijde smrt. Ještě před tím se však začnou dít v budově podivné věci, které má údajně na svědomí stará egyptská mumie, která bere svým obětem duše. Je o tom přesvědčen starý černoch odvedle, který o sobě tvrdí, že je prezidentem JFK. Podaří se těmto dvěma starým kozlům (nebo spíš bláznům?) zastavit prastaré zlo? 

Režie: Don Coscarelli

Rok výroby: 2002

Délka: 92. min

Země: USA

Hrají:

Bruce Campbell ………………(Elvis Presley / Sebastian Haff)

Ossie Davis ……………………(Jack)

Bob Ivy …………………………(Bubba Ho-tep)

Heidi Marnhout …………………(Callie)

Ella Joyce ……………………….(ošetřovatelka)

…a další

Tento film mám ve své sbírce již hodně dlouho, ale ani nevím, proč se mi do něj moc nechtělo. A to i přesto, že v ní hraje můj oblíbenec Bruce. Tento zábavný kříženec hororu a komedie mne však dostal již od úvodních minut svým humorným pojetím a především hláškou:

„Je vůbec něco skutečného, pro co stojí žít, krom jídla, sraní a sexu?“

Když se nad touto otázkou pořádně zamyslím, tak snad už mi zbývá jen ten chlast. Každopádně jen trefné hlášky nezachránily pomalý rozjezd a jak minuty ubíhaly začal jsem se trošku nudit. Humor je sice pěkný a „Elvis“ se opravdu snažil, jenže po hororové stránce se to začalo zlepšovat až zhruba v polovině. Originalita se však Coscarellimu opravdu upřít nedá, jen to chtělo trošku více zapracovat na některých detailech. I tak jde však o lehce nadprůměrnou záležitost. Takže ve finále si ještě zbývá odpovědět na otázku: „Kdo když ne my, kdy když ne teď!“

Režisér a scénárista v jedné osobě se v té chvíli spíše snažil podat nadrženým divákům několik indicií za pomoci flashbacků a vyprávění o tom, jak se tam vlastně Elvis a JFK dostali a co všechno mají za sebou. Někdo by se možná mohl urazit (především pak zarytí zastánci těchto dvou amerických ikon), ale já se docela zasmál. Stačilo mi vidět nadrženého Bruce, kterak s povadlým ptákem pozoruje špulící se prcku mladé Heidi Marnhout, či Ossieho strach o svůj řitní otvor. Coscarelli sice místy zacházel skutečně do „extrému“, nicméně přesně tohle se mi na tom líbilo (a jak vidno nejen mě). 

Když k tomu připočítáme i další postavy důchodců, z nichž některé stály opravdu za to, u zábavy bych zápory nehledal. Snad jen jedno pořekadlo, že „ opakovaný vtip, už není vtipem“. Ve chvíli kdy na scénu nakluše i egyptská mumie v kovbojských cárech, přichází chvíle i pro hororové fandy. Především pak u finálního souboje staříků s mumií jsem chrochtal blahem. Škoda jen, že to bylo tak krátké. 

Hodnocení:
70%