Gojira tai Mekagojira (1974)

Mimozemští opičáci, Robo-Gojira, Interpol – no prostě velkolepé Fukudovo rozloučení s touto sérií…

Mladá archeoložka odkryje na Okinawě vzácný artefakt (sošku) bájného ochránce ostrova King Caesara, na které je napsáno dávné proroctví. Netrvá to dlouho a proroctví se začne naplňovat. Na obzoru se objeví tajemná černá hora a slunce začne vycházet na západě. Z hory Fuji se náhle vynoří Gojira, která začne pustošit okolí. Té se do cesty postaví její bývalý spojenec Anguirus, ale po pořádném výprasku zase rychle zmizí. Profesor Shimizu a jeho dcera se stanou svědky něčeho nevídaného. Na scéně se totiž objeví druhá Gojira a po nervy drásající bitvě obou monster oněmělí „diváci“ zjistí, že jedna z nich je vlastně robot. Mekagojira byla vytvořena opičími mimozemšťany, aby zabila skutečnou Gojiru a zničila celou Zemi. Do toho všeho se navíc přimíchá i Interpol a nakonec sám King Caesar. Pojďme společně sledovat nejztřeštěnější, ale zároveň snad „nejlepší“ Fukudův přírůstek této série.

Režie: Jun Fukuda

Rok výroby: 1974

Délka: 84. min

Země: Japonsko

Alternativní název: Godzilla vs. Mechagodzilla

Hrají:

Masaaki Daimon ……………….(Keisuke Shimizu)

Kazuya Aoyama ………………..(Masahiko Shimizu)

Reiko Tajima ……………………(Saeko Kanagusuku)

Akihiko Hirata …………………..(Professor Hideto Miyajima)

Hiromi Matsushita ……………….(Ikuko Miyajima)

…a další

Čtrnáctý díl se stal konečnou pro mého nepříliš oblíbeného režiséra Fukudu, ale paradoxně se mu podařilo rozloučit v opravdu velkém stylu. Právě jsem napsal něco, o čemž jsem byl ještě před hodinou a půl přesvědčený, že to snad ani není možné. Tentokrát jsem se bavil od první minuty téměř až po tu poslední a i přes několik slabších pasáží budu tentokrát hodnotit nadprůměrně. Asi nejvíce mne opět potěšila akční stránka snímku, kterou tentokrát tvůrci okořenili o spoustu soubojů nejen monster, ale i lidí. Opičáci versus agent Interpolu tak přesně tohle bylo podle mého gusta a přestože mu ostatní postavy zdatně konkurovaly, tak já si oblíbil nejvíc právě jeho. Opět se tu ukázala i celá škála japonského humoru, který sice moc nemusím, ale tentokrát kupodivu fungoval tak jak má.

Dokonce i samotná Mekagojira se tvůrcům vyvedla. Vyzbrojena pěkným arsenálem zbraní, nelítostná a téměř nepřemožitelná- konečně pořádný nepřítel pro Gojiru. Ta už potřebovala hodně dlouho dostat pořádně na prdel a tak se i stalo. Už dlouho se nestalo, abych v této sérii fandil jejímu soupeři víc než mému milovanému monstru (hlavně díky prvnímu dílu), ale poté co si robot parádně a hlavně brutálně poradil s Anguirusem jsem prostě musel. Zarytí fandové jistě ocení množství krve, které se tu objeví. Celý snímek na mne navíc působil příjemně ponurým nádechem, ve kterém nechybělo ani potřebné napětí. K tomu dopomohl i hudební doprovod, který konečně za něco stál. 

Díky bohu, že v roce 1968 vznikl film Planet of the Apes, který se bezesporu stal tvůrčí inspirací ke vzniku opičích mimozemšťanů. Jejich masky byly vydařené, rovněž tak postupné proměny. Opravdu jsem zde našel jen málo negativních prvků, které se mi nelíbili. Jedním z nich však byla podoba božského King Ceasara. Přece jenom jsem očekával něco jiného, než jakéhosi křížence draka a psa s ušima králíčka Azurita a několika ovčími kůžemi kolem těla. Naštěstí tu nedostal moc prostoru a tak ho přejdu bez větší kritiky. 

Hodnocení:
70%